Legislativní dokumenty je možné dělit dle několika kritérií. Tím rozhodujícím je šíře jejich mezinárodní platnosti a závaznosti. Těmi nejdůležitějšími dohodami jsou ty globálně platné a všestranně závazné, uzavírané pod patronací instituce s celosvětovou autoritou. Tyto dokumenty obsahují také motivační a sankční opatření.Dalším typem jsou dvoustranné dohody, jejichž významu se přibližují regionální dohody. V neposlední řadě se proti šíření ZHN staví i dobrovolná mezinárodní sdružení, jež představují oporu pro globálně platnou Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.
Biologické a chemické zbraně
Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich ničení
Tato úmluva byla podepsána roku 1972. V platnost vstoupila po ratifikaci roku 1975 a má 164 členů. Jejím předchůdcem byl Ženevský protokol, také známý jako Mezinárodní úmluva o zákazu použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce.24 Úmluva z roku 1975 zavazuje signatáře k poskytování výročních deklarací o svých aktivitách souvisejících s nebezpečnými biologickými toxiny. Cílem je úplný zákaz vývoje, výroby a hromadění bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní.
Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení
Touto mezinárodní úmluvou se státy zavazují nevyvíjet, nevyrábět, nehromadit, nepřechovávat a nepřevádět chemické zbraně, jakož i nečinit vojenské přípravy k jejich využití a nenapomáhat nikomu k uvedeným činnostem, nevyzývat ani nepodněcovat k nim. Všechny státy ratifikující tuto úmluvu se shodly na tom, že úspěchy dosažené v oblasti chemie by měly být využity výlučně ku prospěchu lidstva a rozhodly se podporovat volný obchod s chemickými látkami, jakož i mezinárodní spolupráci a výměnu vědeckých a technických informací z oblasti chemie pro účely nezakázané touto Úmluvou v zájmu posílení hospodářského a technického rozvoje všech smluvních států.
Úmluva byla podepsána ve švýcarském městě Ženeva 17. června 1925 a uvedena v platnost 8. února 1928.
Jaderné zbraně
Smlouvy o zákazu jaderných zkoušek
První mezinárodní smlouvou tohoto druhu je Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou. V platnost vstoupila 10. 10. 1963. Cílem smluvních stran je co nejrychlejší uzavření dohody o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou mezinárodní kontrolou.
Smluvní strany se touto smlouvou zavázaly zakázat, předcházet a neprovádět pokusné výbuchy jaderných zbraní a žádné jiné jadrné výbuchy v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou v kterémkoliv místě podléhajícím jejich pravomoci nebo kontrole, včetně výsostných vod a otevřeného moře. Smlouva také zakazuje zkoušky v kterémkoli jiném prostředí, pokud by takový výbuch zanesl radioaktivní odpad mimo hranice státu, pod jehož pravomocí nebo kontrolou se takový výbuch provádí. Platnost smlouvy není omezena počtem signatářů. Ostatní státy se mohou kdykoliv připojit k jejím podmínkám.
Mezi další smlouvy týkající se zákazu pokusů patří Smlouva o omezení podzemních zkoušek jaderných zbraní podepsaná Spojenými státy americkými a Ruskem. Pochází z roku 1990 a zakazuje jakékoli podzemní zkoušky jaderných zbraní s mohutností přesahující 150 kilotun.
V navazující Smlouvě o podzemních jaderných zkouškách pro mírové účely byl k výše uvedeným podmínkám přidán ještě zákaz skupinových výbuchů o celkové mohutnosti přes 1,5 megatuny. Smlouva také pojednává o povinnosti omezit zkoušky jaderných zbraní na minimální počet a provádět tyto zkoušky pouze v k tomu určených prostorech.
Vrcholem těchto smluv je Smlouva o úplném zákazu jaderných zkoušek, jež zakazuje zkoušky jaderných zbraní a jakékoli jiné jaderné zkoušky po celém světě. Přesto, že vznikla roku 1996, doposud bohužel nevstoupila v platnost. K její platnosti stále chybí ratifikace několika států a Indie, Pákistán a KLDR smlouvu ani nepodepsaly. Pokud by vstoupila v platnost, mohly by se na území smluvních států používat přístroje na monitorování půdy, vody a atmosféry pro zachycení jakéhokoli jaderného výbuchu.
Globálně platné dokumenty omezující rozmísťování jaderných zbraní
Do této skupiny můžeme zařadit například Smlouvu o Antarktidě z roku 1961, jenž označuje Antarktidu za oblast využívanou výhradně pro mírové účely. Jakékoli zkoušky zbraní – samozřejmě i těch jaderných, výstavba vojenských základen apod. jsou zakázány. Tato smlouva zahrnuje i zákaz likvidace radioaktivního odpadu či jaderných pokusů. Smlouva je stále otevřena i dalším státům a v současné době obsahuje 43 podpisů. Na ni následně navazuje Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě z roku 1998.
Roku 1967 byla ratifikována Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využití kosmického prostoru, včetně Měsíce a ostatních nebeských těles. Smlouva zakazuje rozmísťovat na orbitálních drahách kolem Země jakékoliv objekty nesoucí jaderné zbraně nebo jakékoli jiné druhy zbraní hromadného ničení. Tuto smlouvu podepsalo celkem 96 států. O pět let později vstoupila v platnost další smlouva týkající se jaderných zbraní, tentokrát s názvem Smlouva o zákazu umisťování jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení na dně moří a oceánů a v jejich podzemí. Signatáři se zavazují, že za 12 mílovým pobřežním pásmem nebudou umísťovat na dně moří a oceánů a v jejich podzemí jaderné zbraně ani jiné objekty specificky určené pro skladování, zkoušení či použití takových zbraní. Smlouva má celkem 94 účastníků.
Dvoustranné dohody
Za nejvýznamnější dvoustranné dohody jsou považovány dohody mezi USA a SSSR / Ruskou federací. Do této kategorie patří série bilaterálních smluv nesoucích označení SALT. V rámci SALT I bylo cílem stanovit horní hranici stavu jaderných zbraní. Jednání započala roku 1969 a první smlouva byla podepsána o tři roky později. Řešila nejen zmrazení řady strategických raketových základen, ale především přispěla ke zlepšení vztahů USA a SSSR.
Druhé rozhovory o omezení strategických zbraní tentokrát s názvem SALT II probíhaly mezi americkým prezidentem Jimmym Carterem a sovětským představitelem Leonidem Brežněvem v letech 1977-1979. Jejich cílem bylo omezit výrobu strategických jaderných zbraní a navázat tak na úspěch předchozí smlouvy SALT I.
Výsledkem byla dohoda, kdy si Spojené státy americké mohly zachovat svůj nejzákladnější program Trident31 a Sovětský svaz si na oplátku mohl ponechat 308 takzvaných odpalovacích zařízení „heavy ICBM“ typu SS-18. Smlouva ovšem nebyla ratifikována a roku 1986 od ní Spojené státy americké odstoupily úplně.
USA a SSSR ovšem dále pokračovaly ve snaze snížit stav strategických zbraní a po dlouhých jednáních podepsaly roku 1991 smlouvu START I, která vešla v platnost v roce 1994. O 10 let později byla smlouva realizována a ze zemí bylo odstraněno téměř 80% všech strategických jaderných zbraní. Nedlouho na to započaly další diskuze týkající se navazující smlouvy START II. Ta byla podepsána americkým prezidentem Georgem H. W. Bushem a ruským prezidentem Borisem Jelcinem 3. ledna 1993. Nikdy ovšem nenabyla platnosti a Rusko v roce 2002 od smlouvy odstoupilo. Následně byla nahrazena smlouvou SORT – Treaty of Offensive Reduction (Smlouva o omezení strategických útočných zbraní), ve které se obě mocnosti zavázaly k redukci počtu jaderných hlavic z 2 200 na 1 700. Na rozdíl od předchozích smluv tato smlouva nespecifikuje přesné druhy zbraní a tím ponechává zemím možnost vybrat si, které hlavice vyřadí.
Za vlády Baracka Obamy se obě mocnosti zavázaly ke snížení počtu strategických jaderných hlavic na 1550 pro každý stát. Občas je možné setkat se s pojmenováním New Start.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní
Tato smlouva, podepsaná 1. července 1968, má za cíl omezit šíření jaderných zbraní. Státy, které vlastní jaderné zbraně, zváží své jaderné odzbrojení, zatímco státy, které nevlastní jaderné zbraně, se vzdávají práva je vyrábět nebo je jinak získávat. Smlouva byla podepsána 189 zeměmi, mezi nimiž je i pět států, vlastnících jaderné zbraně: Spojené státy americké, Rusko (SSSR), ČLR, Velká Británie a Francie. Státy, které smlouvu nepodepsaly, ale jaderné zbraně vlastní, jsou Indie, Izrael a Pákistán. KLDR smlouvu přijala a později několikrát vypověděla. Smlouva o nešíření jaderných zbraní se stala produktem americko-sovětské spolupráce a zůstává smlouvou podepsanou nejvyšším počtem států. 34 Ve světě neexistuje žádná jiná mezinárodní smlouva s větším počtem signatářů. Studená válka, která obě supervelmoci totálně rozdělovala, byla semeništěm tisíce jaderných zbraní. Přesto se obě velmoci dohodly na podpisu této smlouvy. Připojilo se k ní celkem 189 států.
Problémem této smlouvy je skutečnost, že má určité množství formálních chyb. Od počátku má jedno slabé místo a tím je skutečnost, že je aplikována na základě konsensu. Jakákoliv budoucí novelizace je velmi nepravděpodobná. Dalším z problémů smlouvy je existence tradice. Smlouva umožňuje každému státu, nebo skupině malých států blokovat rozhodnutí na základě konsensu. I když možnost odstoupit od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jako učinila KLDR, vyvolává nesouhlas u mnohých členských států, smluvní podmínky bude velmi obtížné změnit. Mnoho států je přesvědčeno, že by mělo být signatářům podstatně znesnadněno od ní odstoupit velmi rychlým způsobem a bez důsledků. Smluvní klauzule, že od smlouvy lze odstoupit, pokud nastanou výjimečné důvody, je klauzule, která existuje v mnoha jiných podobných smlouvách. Existují státy, které podporují skutečnost, že státy vlastnící jaderné zbraně neplní všechny závazky ke smlouvě. Hlavním problémem je ochota k odzbrojení. Neexistují žádná donucovací opatření. Nové ekonomické velmoci, jako například Brazílie nebo Indie, které nejsou stálými členy Rady bezpečnosti a které sympatizují s Íránem a dalšími rozvojovými zeměmi, se rozhodnou, zda budou obhajovat zásady vynucování jaderných norem nebo rozhodnou tak, že jaderné normy jsou z doby studené války a mají koloniální a rasistický kontext.
Konference o revizi Smlouvy o nešíření jaderných zbraní se konala v květnu 2010, v New Yorku. Otázky samotného odzbrojení patřily mezi menší problémy konference, neboť konference byla konfrontována s mnohem většími obtížemi, jako například stávající problémy, rozsah jaderného odzbrojování, jakým způsobem je třeba zajistit, aby všechny státy Smlouvu o nešíření jaderných zbraní skutečně respektovaly atd. Zároveň došlo ke sporům a neshodám u otázek, které jsou spojeny s mírovým využitím, s tzv. nezcizitelným právem na jadernou energii a s vlastním nešířením jaderných zbraní.
Jedinou cestou k pokročení v této věci je pochopit Indii, Pákistán a Izrael, proč nepodepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, a proč se nehodlají vzdát jaderných zbraní, postupně nebo kolektivně. Jediná cesta k vyřešení tohoto problému je jeho přímá souvislost s plánem globálního jaderného odzbrojení, o kterém prezident USA Obama, a ostatní politikové, hovořili a hovoří.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní nemůže být jediným důvodem intenzivnější proliferace, ale zůstává hlavním faktorem. Velká část signatářů smlouvy o neproliferaci se bude pravděpodobně nadále vyhýbat jaderným zbraním, a to i bez této smlouvy. Zákonná překážka je překážkou navíc. Státy, které se těmito zbraněmi vybavily, ukázaly, že s nimi nakládají zatím zcela odpovědně. KLDR je snad jedinou zemí, která byla poněkud „neukázněná“ v porovnání s ostatními. Proto je nutné učinit vše, co by vedlo k denuklearizaci této země a společně s ní i Íránu.
Odstoupení KLDR od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní
Roku 2002 oznámil James Kelly Pchjongjangu americké znepokojení týkající se severokorejského jadrného programu. Dle získaných informací Pchjongjang vývoj jaderných zbraní neukončil, ale tajně na něm pracuje dál. KLDR toto obvinění překvapivě neodmítla, ale svůj jaderný program přiznala. Následně ovšem požádala MAAE o odejmutí pečetí a kamer ze zařízení Jonbjon a vyhostila ze země její dva poslední inspektory. V souvislosti s tím oznámila, že začíná produkovat plutonium pro zbraně.
Vrchol celé krize se odehrál 10. 1. 2003, kdy KLDR oznámila své odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a prohlásila, že se již dále necítí být vázána dohodami o zárukách uzavřenými s MAAE.