Severokorejci nemají vlastní čas

There are no translations available.

27. 2. 2009, Hospodářské noviny - Víkend, Michala Komrsková
Podle pokynů na cestu jste do země nesměli dovážet kamery. Jak se vám dokument vůbec povedlo natočit?
Prostě jsme to riskli. Z kamer jsme odmontovali mikrofony a provezli je po částech v různých batozích. I natáčení samotné probíhalo relativně dobře, mysleli jsme, že budeme různě omezováni, ale oni nám ukazovali jen to, na co byli opravdu pyšní a co pro ně není nijak ohrožující, když se světu ukáže. Nemohli jsme točit v místech, kde to vyplývalo z logiky věci, například v prezidentském paláci. Také jsme dostali zákaz natáčet na zastávce u silnice - zastavili jsme tam jen na krátkou neplánovanou pauzu...

To na té silnici bylo něco mimořádného?
Právě že vůbec nic - jen zastávka mimo plán.

Chovali se průvodci jinak, když jste měla vypnutou kameru?
S průvodkyní jsem jednou vedla osobnější hovor, ale bavily jsme se o běžných věcech, vyprávěla mi o svém synovi a manželovi... Přišla mi inteligentní, podle znalosti angličtiny nejspíš byla v zahraničí... Bylo by zvláštní, kdyby si neuvědomovala, v čem žijí. Pořád mi připadalo, že chce něco říct, ale když přišla řeč na režim, nikdy si nestěžovala. Pochvalovala si například, že má velký byt a že je spokojená.

Ve filmu je velmi silná scéna, ve které se celý zájezd jde poklonit soše Kim Ir-sena. Jak to na vás působilo? Je to pro ně naučený rituál, nad kterým nepřemýšlejí, nebo se mu místní opravdu klaní s nehranou úctou?
Adorace vůdce nám možná připadá legrační, ale pro ně je tradice totální nezpochybnitelné autority tisíciletá. Samozřejmě, dá se tam vysledovat stalinistický vliv, na druhou stranu ta země nikdy nebyla demokratická. Jsou to jiné reálie než střední Evropa. Když se s námi klaněli Kim Ir-senově soše, byl to pro ně zážitek. Oni ho asi opravdu respektují.

Ani jedno z míst, která jste ve filmu navštívili, nevypadalo, že by se v nich odehrával skutečný život. Byla opravdu přístupná pouze turistům?
Některá místa jsou přístupná i pro Severokorejce, například Muzeum darů či jiná muzea nebo památníky; to jsou místa, kam se někteří občané mají šanci jednou za život dostat. Ale pravděpodobnější možná taky je, že se tam dvakrát do roka pustí nějaké skupiny turistů, a pak se to zase zavře. Někde jsem dokonce měla pocit, jako když vejdu do domu, ve kterém se dlouho nevětralo. Ale třeba občerstvení na osmiproudé dálnici, na které projede jedno auto za hodinu, uměle vytvořené určitě je.

Nad čím člověk přemýšlí, když tráví dovolenou na takovém místě?
Nad tím, do jaké míry jsou tyhle cesty morálně v pořádku - podobně jako přemýšlíte o tom, zda se má, nebo nemá jezdit na dovolenou na Kubu nebo do Barmy. Nad tím, že všechny peníze, které tam necháte, jdou zcela jistě přímo na podporu režimu. Myslíte na to, že v polovině devadesátých let tam byl takový hladomor, že na něj několik milionů lidí umřelo, a myslíte na to ve chvíli, kdy vám několikrát denně servírují tolik jídla, že ho nemůžete sníst, jen aby vyvolali dojem blahobytu. Neviděli jsme žádnou ukrutnou bídu jenom proto, že nás brali jen tam, kde to bylo dost reprezentativní. Ale skutečnou bídu si uvědomíte na detailech: nikde jsme neviděli jediného tlustého člověka. Nikde není kus volné krajiny nebo lesa, všude jsou obdělávaná políčka. Vnímáte bídu kombinovanou s absolutní nesvobodou a jejich nemohoucnost se z toho jakkoli vymanit.

Myslíte, že tam existuje nějaká forma opozice?
Opozice v Severní Koreji není a místní lidé jsou poslušní, protože oni nemají svůj vlastní čas. Přijdou ze zaměstnání a čeká je nějaký kroužek, případně něco kolektivně vytvářejí. Pak se musí dívat na televizi, aby byli informovaní. Je to podobné Orwellovi: když neexistuje volný čas, nemůžete se ani zabývat jinými věcmi. Když jste unavení z práce, nemáte moc co jíst, nemáte volný čas, nemůžete ani přemýšlet, jestli není co měnit. Mezi půlnocí a šestou ráno se těžko dělá revoluce. Stačí si tam naladit jihokorejské rádio - a do koncentráku nepůjde jen "viník" sám, ale třeba i třicet členů celé rodiny. Je to tak dokonale propracovaný systém, že si nikdo nic nedovolí.

Je skoro podezřelé, že vás nejen nechali film točit, ale i provézt ven.
Celou dobu mi bylo divné, že všechno prochází, nikdo nic neříká... Zřejmě proto, že jsme jezdili na místa, která ukazovat chtěli, na která jsou pyšní... a my z toho nemůžeme udělat nic, co by je jakkoli poškodilo. Ta tíseň je ale ve snímku všudypřítomná, aspoň doufám. V našem filmu neuvidíte hladovějící děti, spíš mi šlo o to ukázat jejich propracovaný systém propagandy a bezmoc a nepatřičnost nás, západních turistů.

Jakou část z KLDR jste viděli?
Pohybovali jsme se hlavně kolem Pchongjangu, kde je to čisté, naaranžované... Lidé se sice netváří nijak spokojeně, ale bída tam vidět nebyla. Ovšem na venkově jsme všude naráželi na zemědělství na úrovni Marie Terezie: žádná technika, velmi výjimečně jsme zahlédli zastaralý traktor. Je tam absence rozvodů vody, s elektřinou to je podobně. Ale i když se nikde nesvítí, socha Kim Ir-sena je nasvícená vždycky. Co se ovšem děje 100 kilometrů od místa, kterým jsme projížděli, nemám představu. My jsme se pohybovali v okruhu kolem hlavního města, ale nápravné tábory jsou na severu země, v horách. Jak to vypadá tam, nikdo neví.

Jaký jste si z KLDR přivezla suvenýr?
Semínka Kimčongílie.

To je předpokládám nějaká vzácná květina.
Naopak - jde o úplně běžnou begonii, kterou tam ovšem prodávají pod tímto názvem za valuty. Jednomu pánovi ze zájezdu se květiny podařilo vypěstovat, ale mně už chcíply.

Linda Jablonská (*1979 v Praze)
Roku 2006 dokončila FAMU, její absolventský snímek Kupředu levá, kupředu pravá získal Cenu diváků na MF dokumentárního filmu Jihlava (2006), cenu za nejlepší dokumentární film Famufest (2006), cenu kritiků Febiofest (2007) a druhé místo na festivalu dokumentárního filmu Zlínský pes. Kromě toho je autorkou dokumentu Horko v Česku, jenž reflektuje domácí debatu o globálních klimatických změnách, snímku o imigrantech v ČR Doma tady a teď, který vznikl pro Mezinárodní organizace pro migraci, a dále filmů Neřízená střela Stella či Hovorově Horňas.

Tour guidelines