Severní Korea - Cesta za železnou oponu

There are no translations available.

27. 2. 2009, MF Plus, Linda Jablonská
Je konec dubna 2008 a na letišti Ruzyně se scházejí účastníci zájezdu, který má v katalogu cestovní kanceláře podtitul Cesta do neznáma - dovolená v KLDR. Jsme tu s mým kamarádem a kameramanem Davidem, připraveni nechat se týden unášet programem severokorejské státní cestovní agentury. A přitom snad natočit dokumentární film. Některé z našich budoucích spolucestujících už známe, pan Kvarda z malé vesničky u Znojma na nás zdaleka mává. Veronika a její francouzský manžel Amaury se rozhlížejí po spolucestujících. Jsou o něco starší než my, vypadá to, že s nimi bude legrace. Pak je tady Jura, Ondra, Marie s Milanem a samozřejmě Karel, náš průvodce. Celkem má naše skupina 28 členů. Na všech je vidět lehká nervozita z odjezdu a možná i z našich kamer. Tak to radši s natáčením zatím moc nepřeháníme. Snažím se usmívat na všechny strany. S těmito lidmi teď strávím týden v severní Koreji.

Pan Slivovice

Přilétáme do Pekingu. Lidé se usmívají, hodně jich mluví anglicky a všude se buduje a staví. Jsem na organizovaném zájezdu poprvé, je to pro mě nový a zvláštní pocit. Nemusím se o nic starat, nemusím hledat nejlevnější cestu z letiště, hotel ani směnárnu, o všechno se stará průvodce. Někdy je to příjemné, začínám si ale uvědomovat, že tím jaksi ztrácím kontrolu nad svým osudem. Tyhle ne úplně příjemné myšlenky naštěstí zaplaší slivovice od pana Špíška z Moravy (dále pod přezdívkou pan Slivovice). Je výborná a má jí s sebou ještě sedm litrů. Amaury a Veronika se většinou vydávají na prohlídku Pekingu sami, my se držíme stáda a občas něco natočíme. David říká, že bychom něco točit měli. Jestli nám kamery seberou hned na severokorejské hranici, budeme mít aspoň pár záběrů z Číny. Pokud ale tahle výprava skončí jen několika záběry z Číny, tak budu mít velký problém, poněvadž tuhle legraci budu splácet pěkně dlouho. Karel, náš český průvodce, nám průběžně dává lekce z historie Číny a potažmo i Koreje. Karel je šoumen, ale chce, aby si turisté uvědomili, že očekávat od KLDR skanzen komunismu je příliš zkratkovité.

Pokloníme se Kim Ir- senovi?

Večer před odletem do severní Koreje svolávám na náš pokoj malou konspirační poradu. Sejde se nás asi osm, začínáme ochutnávkou různých sklizní z moravských ovocných stromů. Někteří mají obavy, že se jim zítra nepodaří provézt před hranice malé kamery nebo foťáky. Nad těmi našimi pan Slivovice mávne rukou - možná je provezete, ale pak vám seberou kazety nebo znehodnotí záznam. Bavíme se i tom, jestli se mezi námi najde někdo, kde se odmítne poklonit Kim Ir- senově soše. Někdo poklonu bere jako své morální selhání, jiný jako běžnou povinnost návštěvníka KLDR. Jsme zvědaví na korejské průvodce, kteří nás budou mít na starosti. Starší z nás dávají k dobru historky s StB, představujeme si, jak asi budou vypadat, jestli budou umět česky, jak nás budou hlídat a kontrolovat. Kolektiv se stmeluje, napětí by se dalo krájet, roste paranoia.

Poslední esemeska

V úterý ráno už konečně vyrážíme na letiště. V hotelu necháváme vše, co by mohlo Severokorejce provokovat. Karel si libuje v udělování rozkazů a s přehledem odpovídá na dotazy, zda je povoleno vozit do KLDR slivovici, pivo nebo časopis 100+1. Píšeme poslední esemesky, nadšeně se vzdávám mobilního telefonu. Kromě mobilů je do KLDR zakázáno vozit přístroje GPS, objektivy s ohniskovou vzdáleností větší než 150 mm a tiskoviny se závadným obsahem. Videokamery riskneme. Na letišti točíme a sledujeme skupinu Severokorejců, kteří se odbavují před námi. Poznáme je podle odznáčků s Kim Ir- senem, ten musí nosit každý Severokorejec na hrudi. Muži z naší skupiny obdivují krásu a eleganci Severokorejek. Za dvě hodiny přistáváme na pchjongjangském letišti. Jsme v severní Koreji. Za oknem letadla se skví rozesmátý portrét Kim Ir- sena, věčného prezidenta KLDR. Vystupujme z letadla, všichni začnou ostošest fotit a natáčet. Celní kontrolou procházíme bez nejmenších problémů. Tak jsme tu. V zemi, kde je vlastní názor zločinem, v zemi, která má svůj jaderný program a ještě donedávna byla zapsaná v Bushově ose zla. Kde v polovině devadesátých let proběhl hladomor, který zabil pravděpodobně několik milionů lidí. Kde žije pětadvacet milionů Korejců pod despotickým režimem jednoho mrtvého Velkého vůdce a druhého, pravděpodobně ještě živého, jemuž se říká Drahý. V zemi, kde existuje síť koncentračních táborů, ve kterých živoří statisíce politických vězňů v nelidských podmínkách.

Osobní policejní jednotka

Stojíme před letištní halou spolu s několika dalšími skupinami západních turistů. Žádné reklamy, žádné davy lidí, kolony aut. Zvláštní ticho. V autobuse nám představí naše průvodce. Bylo nám řečeno, že se musíme neustále řídit jejich pokyny. Nesmíme opustit skupinu, samostatně se někam vydat, kohokoli oslovovat, fotit a točit to, co není povolené včetně pohledů z okénka autobusu. Tak to bylo formulováno v instrukcích, které jsme obdrželi před cestou. Když nám Karel představuje pana O, pana Če a paní Kim, starší z nás se potutelně usmívají. Tak to je naše osobní jednotka severokorejské tajné policie, říkáme si. Průvodci mluví dobře anglicky, jeden z nich i francouzsky (je to proto, že je mezi námi i Francouz Amaury?) a jak postupně odhalujeme, jeden z nich rozumí i česky. A pak je tu šedá eminence - pan řidič, který podle našeho názoru šéfuje celému kolektivu. V instrukcích nám několikrát připomněli, že jakékoli nevhodné chování turisty nebude mít za následek jeho potrestání, ale trest pro průvodce. Jenže zatímco náš čas v KLDR je omezen na několik málo dní, průvodci v zemi zůstávají. Z letiště vede snad osmiproudová dálnice, na které potkáváme jen pár aut a náklaďáků. Kolem chodí čistě a pěkně oblečení lidé, děti si spořádaně hrají na dobře udržovaném trávníku. Surrealistickou scenerii si každý z nás vyloží po svém. Pan Kvarda si všímá silničářské práce a rozvíjí myšlenku, jestli je lepší málo aut na široké severokorejské silnici, nebo spousta aut na přeplněných českých dálnicích. Pan Slivovice přemýšlí, jak dobře by se tady jela cyklistická časovka. Veronika a Amaury jsou levicově zaměření, v opozici proti konzumní společnosti a kapitalismu. Tady v˙KLDR přemýšlejí, jak je cesta změní. My točíme rozhovory a pohledy z okna. Čekáme, kdy nás někdo zastaví a sebere kamery. Ale naši průvodci se na nás mile usmívají.

Bída na každém kroku

Přijíždíme do hlavního města Pchjongjangu, kde údajně žije dva a půl milionů lidí. Pchjongjang je výkladní skříň KLDR, město pro privilegované. Míjíme obrovské monumenty: divadlo, cirkus, knihovnu nebo dům pionýrů. Kolem nás procházejí lidé, každý třetí má na sobě uniformu. Něco je jinak, divně jinak. Všechno je jednodušší, vizuální vjem se skládá jen z několika barev a tvarů. Vše je čisté, jakoby nalinkované. Lidé jsou v neustálém spořádaném pohybu, nikdo se nezastavuje, aby poklábosil, nikdo netelefonuje ani se jen tak nepoflakuje. Není tady smog, hluk, zmatek. Průvodkyně Kim ukazuje nedostavěný hotel, který nápadně připomíná Orwelovo Ministerstvo lásky: špičatá věž čnící nad městem. Kolem jezdí české tramvaje. Odpoledne projíždíme venkovskou krajinou do města Nampo. Krajina a domky, které míjíme, už zdaleka nejsou tak dokonalé, jak se tváří Pchjongjang. Krávy jsou zapřažené za pluhy, ženy nosí vodu ve vědrech. V řece perou shrbené postavy prádlo. Nevidíme jediný kus lesa, louky, přirozené krajiny. Vše je obděláno, do posledního kousíčku půdy. Bída na každém kroku, komentuje Jura do mikrofonu kamery. Jak to asi vypadá o pár kilometrů dál? Nás berou přece jen na místa, o kterých jsou přesvědčeni, že vylepší pověst severní Koreje ve světových mediích. Kudy se pojede, kdy se tam pojede a kam se dojede, to vše určuje jen a pouze severokorejská strana. Vše je perfektně zorganizované, ale má působit nanejvýš přirozeně.

Vojáci nás nepustí

Večeře je opulentní. Setkávám se s Veronikou na cigaretě v předsálí obrovské jídelny, ani jedna nějak nemáme na jídlo chuť. Ani jedné z nás se nechce vracet do sálu plného turistů. Chci se jít projít po zahradním areálu hotelu, recepční mě slušně, skoro až prosebně požádá, abych se vrátila. Brány areálu střeží vojáci. Střeží nás před nimi nebo je před námi? Kdo je v kleci a kdo za klecí? Co je tohle sakra za zoologickou zahradu? Kolem jsou slyšet zvuky vesnice, štěkot psů, občasný klakson auta. Ráno vstanu v sedm a jdu se s kamerou projít po areálu. Potkám Amauryho, je zhnusen. Vadí mu chování turistů, lituje průvodce, celé mu to připadá perverzní. Proč sem jezdil? Má to nějaký smysl? Pro ně, pro nás? Posloucháme zvuky vesnice. Je slyšet sborový zpěv. Chtěli bychom se tam jít podívat. Nemůžeme. Vojáci stojí na svých místech a mají zbraně. Stejně, co bychom tam dělali?! Fotili? Ve vzduchu je hrozba - nedodržíš pravidla, odnese to průvodce. Shodujeme se na tom, že Kim je moc sympatická a rozhodně jí nechceme ublížit.

Cimrman vs Kim Ir- sen

Druhý den je naplněn atrakcemi, které si pro nás přichystala severokorejská strana. Všude je s námi Velký vůdce. Kim Irsen byl při stavbě monstrózní přehrady. Zřejmě jen díky jeho inženýrským radám vznikla tak geniální stavba, dovídáme se z˙instruktážního filmu. Ve vzorovém JZD je zase zpodobněn na nástěnné malbě: v družném hovoru s venkovany radí, jak pěstovat česnek. V knihovně se zapsal nesmrtelným nápadem naklonit stolky studentů tak, aby se jim v mírném náklonu lépe psalo. Jára Cimrman by mohl závidět... Kim Ir- sen - věčný prezident KLDR, zbožštěná postava. Člověk, který poslal na smrt nepředstavitelné množství lidí, a jenž se rozhodl ze své země vytvořit obrovské akvárium, monumentální skanzen. Ačkoli žijí Severokorejci v neustálých výpadcích proudu, jeho sochy jsou vždy perfektně osvětleny. Jeho usmívající se obraz nechybí v žádné místnosti, na žádné ulici. Navštěvujeme Muzeum darů Velkému vůdci. Obrovské haly naplněné nikdy nepoužitými servisy, nábytkem, soškami, vázičkami i plyšovými medvídky. Hodiny a hodiny výkladu, nekonečné chodby expozice. A to je prý vystavený jen zlomek všech darů, vysvětluje průvodkyně. Zastavujeme se u daru od Daniela Ortegy, nikaragujského prezidenta. Vycpaný krokodýl nese v mírném předklonu na tácku skleničky. "I tak mocné zvíře, jako je krokodýl, se sklání před moudrostí a laskavostí Velkého vůdce," zní výklad průvodkyně. Zajímavá je i expozice československých, později i českých darů. Broušené vázy od prezidenta Husáka, medaile od Jakeše... a ozdobný talířek od pana Grebeníčka z let nedávných. Největší překvapení nás ale teprve čeká. Celá jedna polička v expozici je složená z darů od soukromých českých firem za posledních deset let. Zajímavé, jak čile se obchoduje s totalitním režimem, proti němuž budeme možná stavět v Brdech radar...

Až k zemi...

Karel nás připravuje na opravdu silný zážitek a připomíná, že se za žádných okolností nesmíme chovat nevhodně. Automatické dveře se před námi otevírají a my se ocitáme v nejbizardnějším snu Davida Lynche. Březový hájek a mech z umělé hmoty, z reproduktorů se line zpěv slavíků. Mám pocit, že snad i cítím jakousi neznámou vůni lesa. Uprostřed toho všeho je On. Tedy jeho socha. Kim Ir- sen z vosku, v životní velikosti. Kyne nám rukou a přátelsky se usmívá. Jako živý, říká s nábožnou úctou Kim. Řadíme se do dvojstupu a společně se klaníme. Tehdy mi vytryskly slzy. Nevím, jestli dojetím, smíchem nebo pocitem nesmírné trapnosti celé situace. Všimli jsme si, že se umělohmotné březové lístky jemně chvějí pod závany vzduchu vycházejícího z nenápadně umístěné trubky. Dokonalost každého vjemu. Cestou z expozice míjíme na jedoucích pásech, jaké známe z letištních hal, spořádané zástupy vojáků. Stejné uniformy, stejné výrazy. Hledí na nás a my na ně, dva světy v téhle naprosto nesmyslné budově, v téhle nepochopitelné zemi. Věřím, že poklonit se před Kimovou sochou je pro ně čest, vzpomínka na celý život. Klaníme se Kim Ir- senově soše ještě několikrát.

Hlásič požáru se pohnul!

Třetí den navečer máme u nás na pokoji zase večírek. Někdo je skoro zklamaný - nic převratně omezujícího se neděje. Můžeme natáčet, můžeme fotit, průvodci jsou milí. Možná nás to teprve čeká, možná nás chtějí ukolébat. Třeba nás nechají všechno natočit, a na hranicích nám seberou kazety a karty do foťáků. Máme spoustu různých teorií. Možná nás dokonce právě teď někdo poslouchá. Všichni zmlknou. Amaury ukazuje na hlásič požáru na stropě. Prý se pohnul. Adrenalin stoupá. Věc u stropu se prý zase pohnula. Veronika si myslí, že je tam kamera. Pan Kvarda vypravuje, jak byli odposloucháváni v osmdesátých letech v Moskvě. Amaury začne mluvit francouzsky. Jestli nás někdo fakt poslouchá, celkem ho lituju, musí v tom mít dost chaos. Radši jdeme do hotelového baru na pivo. Čtvrtý den přijíždíme na nejstřeženější hranici světa, hranici, která odděluje jeden národ, a dva světy - severní a Jižní Koreu. Obě země jsou dodnes de facto ve válečném stavu. Demilitarizovaná zóna a část přístupná pro turisty připomíná frašku. Všude jsou vojáci, zbraně nabité. Pro nás je tu ale připraven poručík neustále rozdávající úsměvy. Každý se s ním může vyfotit, on srdečně pózuje, nakonec vybízí turisty ke skupinové fotografii. Říká si o cigaretu. Že je Marlboro americká značka, mu evidentně nevadí. USA jsou naším úhlavním nepřítelem, cigarety ale mají dobré, překládá jeho korejštinu naše průvodkyně do angličtiny. Dá se se mnou do družného hovoru, jakoby chtěl, abych s ním udělala rozhovor. Říká, že Česká republika je spřátelená země, je rád, že nás tu může provázet. Pan Slivovice stvrdí naše mezikontinentální přátelství dalším panákem. Voják se sice omluví, je totiž ve službě, nicméně se dál usmívá. Máme zřejmě získat dojem, že severokorejská armáda je plná těchto příjemných a sympatických lidí. Kim Čong- il stejně jako jeho otec Kim Ir- sen věnuje armádě opravdu velkou pozornost. Milion vojáků je údajně připraven kdykoli vyrazit do boje. Celkové výdaje na zbrojení prý představují jednu třetinu hrubého domácího produktu země. Komedie na hranici pokračuje, podáváme si ruce přes stůl, na kterém se v roce 1953 podepisovalo příměří. Na minutu se každý z nás může ocitnout v Jižní Koreji. A neustále se u toho samozřejmě fotíme a natáčíme. Nehybní vojáci nás pozorují; neodvažuji se hádat, co se jim honí hlavou. O pár kilometrů dál je svět, o kterém nemají tušení. High- tech kultura Jižní Koreje, demokracie, svoboda projevu a možná i některý jejich příbuzný nebo soused, kterému se podařilo hranici KLDR překročit... Po druhé světové válce si korejský poloostrov rozdělily světové mocnosti, jih byl podporovaný USA, sever ovládli soudruzi ze SSSR. Tříletá krvavá válka způsobila obrovské ztráty na obou stranách, tragické rozdělení mnoha rodin a izolaci všech, co zůstali na severní straně. Jestli a kdy se tahle hranice otevře neví v tuhle chvíli asi nikdo. Snad se toho tihle milí hoši dočkají. Po několika dnech máme pocit, že tyhle atrakce nikdy neskončí. Už jsme viděli snad pět muzeí, paláce, monumenty, všude tuny mramoru, tisíce světel, přednášky o americké agresi a jedinečnosti severokorejského systému...

Celní prohlídka

Sedmý den ráno nasedáme do vlaku směr Peking. Loučení s Kim je dojemné. Na Veronice je vidět, že má co dělat, aby se nerozbrečela. Kim nám mává přes sklo a mně připadá, že nám chce ještě něco říct. Možná, že ona " ví". Možná by dala kdovíco za to, aby s námi mohla sedět v tomhle vlaku do jiného světa. Veronika by ji nejradši schovala pod sedadlo. Na nástupišti stojí několik postav. Kolik z nich taky " ví"? Kolik z nich tuší, že jejich zemi řídí masový vrah, kterého má celý svět za nebezpečného blázna? Že by stačilo málo a oni by se mohli svobodně nadechnout, stěhovat se, kam se jim zlíbí, studovat, diskutovat, nakupovat... Proč neletíme zpátky letadlem, mi není příliš jasné, zvykla jsem si ale příliš se neptat. Doufáme taky, že natočíme ještě pár záběrů z vlaku, kolem je ale celkem monotónní, obdělaná krajina s občasnými postavičkami, které ale kamera většinou nestihne zachytit. Před hranicemi jsme lehce nervózní - naštěstí je tady pan Slivovice, vždy připraven nás zachránit. Vyhlašuji soutěž o statečného cestovatele a dobrovolníkům rozdávám do kufrů naše natočené kazety. Celní kontrola ale probíhá v klidu, z nepochopitelných důvodů jsme s Davidem jediní, koho neprohledávají vůbec. Ostatním ve vagonu vojáci mažou fotky a kontrolují i schované karty z foťáků. Po nekonečných hodinách přejíždíme hraniční řeku do Číny. Konečně svoboda, slyším z kupé. Ondra se těší na Mac Donald, Veronika na smog. Všech se zmocňuje euforie. Z komunistické Číny se rázem stane vysněný ráj. Finální paradox.

Linda Jablonská

Tour guidelines