Na koberečku u Kima

There are no translations available.

9. 3. 2009, Respekt, Michal Komárek, Ondřej Nezbeda
S Lindou Jablonskou o Severní Koreji, smyslu dokumentu, hrdinství, běhání i zabíjení králíků

Nový dokument Lindy Jablonské (29) Vítejte v KLDR! právě vstoupil do kin. Podobně jako její první celovečerní film Kupředu levá, kupředu pravá vzbuzuje i tento snímek diskuse nejen o politice a dějinách, ale i o smyslu a etice dokumentárního filmu.

Severokorejské velvyslanectví si vás kvůli vašemu filmu předvolalo na kobereček. Co se jeho úředníkům nelíbilo?
V podstatě mě obvinili z toho, že jsem chtěla svrhnout severokorejský režim. Česká republika teď předsedá Evropské unii a 21. března jede česká vládní delegace do Pchjongjangu a já to prý takhle kazím. Konzulární úředník pan Kim, se kterým jsem mluvila, tvrdil, že v poslední době se velmi kladně rozvíjejí dobré vztahy s Českou republikou (v roce 2004 jsme obnovili diplomatické vztahy), ale takhle škaredé věci, pomluvy a poškození dobrého jména jejich republiky rozhodně rozvoji dobrých vztahů nepomůže. Nakonec dospěl k tomu, že
můj film je vlastně něco jako špionážní akce.

Viděli vůbec úředníci severokorejského velvyslanectví váš film?
Ne. Pan Kim sice říkal, že jeho šéf ho chce vidět, ale do kina kvůli tomu prý nepůjde a ať mu ten film pošleme na DVD. Četl jenom nějaké rozhovory se mnou. Nejzávažnější věcí pro ně tak nebyl jen ten film, ale to, že jsem se někde v médiích zmínila o severokorejském
uprchlíkovi, se kterým jsem se setkala v Praze na festivalu Jeden svět a zeptala se ho, jak člověk ze střední Evropy může jeho
zemi a lidem pomoci. Pan Kim z velvyslanectví se mě ptal, jestli vím, kdo to je uprchlík. Že většina uprchlíků něco v Severní Koreji provedla a pak byli potrestáni. Stěžoval si, proč jsem se nezeptala jeho, jak se dá pomoci Severokorejcům.

A zeptala jste se ho na to během schůzky?
Ano. Odpověděl, že to je teď jedno, že důležité je, že jsem poškodila dobré jméno jejich republiky.

Jak jste se vlastně do Severní Koreje s kamerou dostala?
S cestovní kanceláří, kde mi řekli, že jestli chci v Severní Koreji točit, musím získat oficiální povolení z velvyslanectví. A tak jsem tam šla a ten úředník – už zmíněný pan Kim – mi odpověděl, že si žádného českého novináře nepřejí, ale že bych tam mohla jet jako turistka s turistickou kamerou. Chvíli jsme licitovali, jak velká je turistická kamera, a pak mi dal vízum. Když jsme do Koreje přijeli, už první den za mnou přišla průvodkyně a říkala mi, jestli jsem ta Linda, která tam chce něco natáčet. Takže o mně věděli. Proč mi ale řekli, že tam smím jet jen jako turistka, to nevím. Asi nějaká taktika.

Uvažovala jste o riziku, že v Koreji nenatočíte nic?
Od samého začátku. V dispozicích od cestovní společnosti, které jsme dostali, stálo, že si s sebou videokamery brát nesmíme vůbec. Zjistila jsem ale, že jedna parta turistů s kamerami tam už byla, a tak jsem si říkala, že to asi nějak půjde. Šli jsme do toho napůl s producentem Milanem Kuchynkou, každý jsme zaplatili 65 tisíc za zájezd, plus jsme s sebou měli půjčené kamery.

Česká televize, pro kterou občas točíte dokumenty, vás nepodpořila?
Řekli nám, že je to pro ně příliš velký risk. Přišla jsem s námětem, ale dramaturg mi sdělil, že to bude film tak na půl hodiny a že na ten mají rozpočet 150 tisíc, a to že by nestačilo. Navíc, že by se za nás nemohli postavit a zaručit a že se s tím natočeným materiálem ani s kamerami nemusíme vrátit. Tak jsme si řekli: Co s nimi, když si to můžeme udělat nezávisle. Nakonec jsme vstoupili do koprodukce s HBO, kteří náš film výrazně podpořili. Samozřejmě jsme přemýšleli o tom, že nás severokorejský režim nechá všechno udělat, a pak
materiál znehodnotí. Nakonec jsme ale mohli točit jako o život, a když jsem se bavila s jinými skupinami, tak jsme měli mimořádně volné ruce. Třeba jedni Švédové nemohli natáčet ani z oken autobusu.

Proč myslíte, že zrovna vás Severokorejci nechali točit?
Mám na to různé teorie. Jedním důvodem by mohlo být, že první český zájezd, který jel před námi, proběhl klidně. Druhým je, že Korejci se nostalgicky vztahují k České republice jako ke spřátelené zemi – byli jsme v jednom komunistickém táboře, tak tam asi cítí nějakou blízkost. A třetí důvod – oni si mysleli, že nám ukazují jen samé hezké věci, kterými se můžou chlubit, že jediné, co z toho může vzniknout, je něco, co budou považovat za svoje promo.

V jednom záběru je vidět, že se vám podařilo promluvit s průvodkyní ve vojenském muzeu. Domluvila jste se sní dopředu?
Nic jsme nedomlouvali, řekli jsme si, že budeme točit, dokud nás někdo nezastaví. Bylo jasné, že jsou místa, kde se natáčet nemůže, třeba Prezidentský palác a Muzeum darů, kde jsou umístěny všechny dary, které Kim Ir-sen a Kim Čong- il kdy dostali. K tomu se váže můj nejsilnější zážitek – když jsme do Muzea darů vstoupili a otevřely se před námi dveře, stál tam Kim Ir--sen z vosku v životní velikosti a byl opravdu jako živý. Za ním byl vytvořený březový hájek, potůček, stromy... Všechno umělohmotné. Najednou jsem si všimla, že se ty lístky břízy chvějí, že je tam systém vzdušných proudů, který je rozechvívá. A my tam nastoupili a uklonili se mu. Vyhrkly mně z té úchylnosti slzy a rozbrečela jsem se trapností. Připadala jsem si, že jsem se opravdu ocitla v Absurdistánu.

Nakolik věděli turisté ze zájezdu, že se ocitnou ve filmu? To bylo od vás přece velké riziko vyjet někam a doufat, že budou zajímavě reagovat – na jejich komentářích podstatná část filmu stojí.
S některými lidmi jsme se sešli už před zájezdem, všem jsem poslala e-mail, kde jsem je žádala o souhlas s tím, že se objeví v dokumentu. Někteří z nich se mi dokonce sami ozvali, že chtějí v tom filmu být. A k tomu očekávání – já si myslím, že v každém
člověku je něco zajímavého. Navíc každý zájezd je vlastně takový průřez společností a rozložením rolí: bavič, chytrolín, organizátor... Nám se sešla i skupina, která byla zajímavě rozvrstvená věkově i zaměstnáním – od 17 do 80 let a pracovní zaměstnání od bagristy po právničku.

Když odmyslíte, že jste jela do Koreje natáčet film, jak vám ten zájezd připadá z pohledu turisty?
Celkový fenomén toho, že člověk někam jede, tam to očumuje, fotí si to, něco tam zažívá a pak jede zase domů, mi přijde jako úplně zbytná záležitost. Nechci odsuzovat toho, kdo to provozuje, možná že mluvím z pozice člověka, který projel půlku světa a chvíli se tím živil – točila jsem patnáct dílů Cestománie. To, že se turismus dostal do fáze, kdy se jezdí i do zemí, jako je Severní Korea, že se člověk jede na týden nechat prudit, vstává v sedm na budíček, nerozhoduje o svém programu, poslouchá jak hodinky pokyny průvodců nebo se klaní
několikametrovým sochám Velkého vůdce... to je úplná hovadina. Je přece úchylné zaplatit 65 tisíc za to, že strávíte svou dovolenou, kdy si máte odpočinout, jako týden plný buzerace, navíc v zemi, kde panuje jedna z nejhorších diktatur.

Proč myslíte, že to dnes turisté podstupují?
Jsme tak bohatá, sebevědomá a zabezpečená společnost, že si to musíme jezdit dokazovat do Severní Koreje. A s tím se pojí spousta věcí, třeba jestli je morální do těchhle zemí jezdit. Do jaké míry je morální posílat touhle přímou cestou peníze na účet Kim Čong-ilovi.

A je to morální?
To je složitější, protože jsme přece jenom potkali pár Korejců, kteří nás tam viděli, a pro ty to nějaký význam mít bude. Když jsem mluvila o tom severokorejském uprchlíkovi, se kterým jsem se potkala, tak ten mi řekl, že jakýkoliv mediální zájem, článek, film bude pro jeho zemi dobrý, aby se na jejich šílenou životní situaci nezapomnělo, aby se to nevytratilo z povědomí. Byla bych ráda, aby to z toho filmu bylo cítit, protože ta země je opravdu ztracená. Spojení bídy s nesvobodou je strašně depresivní a myslím, že jinde na světě to neexistuje v tak silné formě.

A co vypovídá váš film o Češích?
Nevím, možná že si užíváme, že my už máme tu diktaturu za sebou. Když jsme se bavili o morálnosti takových cest, průvodce Karel říkal, že by Češi měli do Severní Koreje jezdit, aby si uvědomili, co je komunismus za hrůzu, aby se to už nemohlo opakovat.
Já bych tam na dovolenou nikdy nejela, byla jsem tam jen kvůli filmu, ale třeba i Francouz Amaury, který jel s námi a byl celou dobu velmi
kritický, říkal, že je dobré, když tam lidi jezdí. Severokorejci nás vidí stejně, jako když my jsme tu za komunismu viděli zápaďáky, obdivovali jejich auta a oblečení a docházelo nám, že je tu něco špatně.

Ale kolik lidí vás mělo možnost vidět? S kolika jste mohli mluvit?
Právě. Vidělo nás pár lidi v Pchjongjangu, kde bydlí privilegovaná vrstva, pak nás vidělo pár venkovanů za okýnkem autobusu. Stejně takmůže režim zneužít naše poklony před sochou Kim Ir-sena, které natáčely na kamery, a večer to pouštět v televizi.
My jsme od začátku byli připravení na to, že poklony budou součástí toho zájezdu. Věděli jsme, co všechno Kim Ir-sen má na svědomí, ale když stojíte mezi rozhodnutím, jestli se nepoklonit před jeho sochou, a mezi tím, že tak můžete uvést v nebezpečí severokorejského průvodce, který za vás nese odpovědnost...

Poklonila jste se?
Upřímně, nakonec mi to bylo jedno. Jestli mám volit před revoltujícím gestem a tím, že za tohle gesto může být potrestaný někdo jiný a já netuším, co se s tím průvodcem může stát, tak se pokloním.

Zajímavý je ve filmu přejezd do Číny, který čeští turisté oslavují jako příjezd do svobodné země.
To bylo neskutečné, to jsem od začátku nechápala. Naprostá většina lidí z toho zájezdu si myslí, že Čína je demokratická kapitalistická
země. Ti lidé byli v euforii: bordel, smog, auta, reklama, obchody, konečně se můžu nadechnout, něco si můžu koupit...

Říkala jste, že severokorejský režim je s tím naším bývalým nesrovnatelný. V čem se liší?
Myslím, že je dotažený do mnohem větší dokonalosti. Znám to tedy jenom z knih, ale když se v Severní Koreji někdo postaví režimu, odnese to třeba 20 členů jeho rodiny. Když vynechám česká 50. léta, tak to už není otázka kvality života a možnost studií na vysoké škole, ale otázka života a smrti. Ta represe je strašlivá – my jsme odjížděli s šíleným pocitem, co se stane s našimi průvodci, jestli jsme něco neudělali špatně. Na druhou stranu: režim by k nám nepustil nikoho jiného než prominenty a spolehlivé lidi. Když jsem doma kazovala některé záběry tátovi, říkal, že jsem se zbláznila, že třeba naše průvodkyně musela být školená 10 let, aby s námi mohla dělat takovou šaškárnu – mluvila anglicky, mohla mít kontakt s cizinci.

Hranice dokumentu
V jednom rozhovoru jste řekla, že byste možná chtěla dokumentu nechat a jít dělat nějakou konkrétní manuální práci. Proč?
Já to pořád řeším a pořád před touhle otázkou stojím. Prošla jsem totiž prvními technickými testy organizace Lékaři bez hranic a chtěla bych s nimi spolupracovat. Jenže oni mě přemlouvají, ať pro ně radši něco natočím, čemuž já se zase bráním – já chci třeba spravovat naftové generátory a logisticky řídit nějakou misi. Pořád si to v sobě řeším – jestli napnout všechny svoje síly a odjet na misi a dělat něco, co úplně neumím a s obrovskou odpovědností, nebo pro ně budu pracovat pomocí toho, čím se živím teď.

K čemu jste zatím došla?
Že je to ode mě vlastně sobecké. Najednou jsem si říkala, co to melu, že to chci dělat pro sebe, a nepro ty lidi. Jeden pán z té organizace mi dokonce řekl: To je, jako kdybychom poslali neurochirurga, ať jde kydat hnůj.

Proč tedy chcete dokumentu nechat?
Já chci teď prostě dělat něco, co má konkrétní dopad, protože hledám smysl svojí práce a potažmo existence na tomhle světě. Proto přemýšlím, že bych nastoupila do mise, kde každý den, kdy něco budu dělat, tak to budu dělat s vědomím, že až se večer posadím na postel, budu si moct říct: Dnešní den měl pro tyhle lidi význam. A bude to skvělý pocit, který mi dneska chybí. Jenže vždycky nakonec dojdu k tomu, že mluvím a přemýšlím v těch úvahách o sobě – pro mě ten den bude mít smysl. Taky neříkám, že bych se k dokumentu nikdy nevrátila. Chtěla bych toho nechat třeba na rok nebo na dva. Problém je v tom, že dokument je tak skvělá práce – dělám to, co mě baví, kolik lidí má takovou možnost? Já jsem se ještě ani jednou neprobudila s tím, že bych si řekla: Sakra, já musím na natáčení. To se mi ještě nikdy nestalo.

Takže se chcete dopracovat k filmu, který nebude ani tak umělecký jako spíš služba?
Přesně tak, pro mě je dokument služba. Když bude samozřejmě ještě navíc obrazově zajímavý, tak proč ne, ale není to pro mě primární.

Čemu chcete sloužit? O čem chcete točit filmy?
Uvedu to na příkladu – loni se na Jednom světě pouštěl film Kongo - Hluboké ticho o znásilňovaných ženách, ten film byl fantasticky silný a na jeho základě Člověk v tísni vybral relativně vysokou částku na příspěvcích v Klubu přátel Člověka v tísni. A teď tam Markéta Kutilová od nich je a pomáhá na místech, která se v tom filmu objevila. Díky tomu filmu se tedy vyberou konkrétní peníze pro konkrétní věc a ty se dostanou přímo a jenom k lidem, kteří je potřebují. To je ta úroveň, ke které bych se chtěla dopracovat, aby moje filmy měly takhle přímý dopad.

Uživíte se vlastně dokumentem?
Ano, točím různé věci pro Českou televizi, takže dělám drobnější reportáže nebo dokumenty a pak mám samozřejmě nějaké peníze i z filmu, jako je Vítejte v KLDR!.

A můžete si v ČT vybírat témata? Tvrdíte, že nechcete dělat nestranné, ale názorové autorské filmy – máte takovou možnost v České televizi?
Jak kdy. Když jsme teď točili o Radku Bangovi z Gipsy.cz, tak co by tam měl člověk dávat za názor? Je to portrét. Ale když jsme točili film o tom, co si Češi myslí o globálních klimatických změnách, tak tam jsem taky v rámci ČT dostala svobodu pojmout to názorově podle sebe, v tom mě nikdo neomezoval.

Myslíte, že jste v dokumentu dobrá?
Ne. Mně třeba spousta lidí řekla, že ten film o Koreji není dobrý. Navíc já to nemůžu posuzovat. Já o svojí práci každý den pochybuju a mám spíš pocit, že mi to moc nejde. A z těch pochyb vychází i ty myšlenky, jestli bych neměla dělat něco jiného.

Hrdinové a králíci
Slyšeli jsme o vás, že se lidé začínají bát vaší fyzické kondice – běháte, chodíte na skialpinistické výpravy a nikdo vám nestačí...
Žiju život na volné noze, kdy jsem pánem svého času, takže jsem se musela naučit, že musím dělat věci, které jsou dobré pro duševní a fyzickou očistu. Třikrát týdně běhám deset kilometrů, skialpinismus mě úplně nadchl. Ale s tím, že by se mě kamarádi báli, to zase není tak tragické. Prostě mě baví překonávat limity. Ale spíš to souvisí s vytrvalostí než překonáváním překážek, nedělám to proto, abych si něco dokázala. Já se tím čistím.

Patří k překonávání limitů i riskování?
Občas člověk trošku riskuje. Jednou v Alpách jsme se na skialpech trochu ztratili a narazili na lavinové pole a místo toho, abychom se vrátili, tak jsme se rozhodli, že ho překrosíme. A pak jsme na druhé straně zjistili, že není kam pokračovat, tak jsme si ho sjeli. Kdyby nás v tu chvíli viděli záchranáři, rovnou nás zastřelí.

Jak o tom přemýšlíte teď? Co kdybyste před tím polem stála znovu?
Už bych přes něj nejela, absolvovala jsem další kurzy, víc o tom vím, a tak si na to dávám větší pozor, protože laviny opravdu nejsou sranda. A navíc je tu zase ten pocit, že kvůli mojí blbosti riskuje a honí se dvacet záchranářů, a to není moc příjemná představa. Myslím, že spousta těch úmrtí v lavinách je hlavně kvůli tomu, že jsou lidé neopatrní, že to jde eliminovat.

Mezi kurzy, kterými jste prošla, byl i kurz přežití v extrémních podmínkách. Jak to vypadalo a proč jste do toho šla?
Ty kurzy pořádá polárník Jaroslav Pavlíček, který provozuje na Antarktidě stanici a zabývá se tím, kam člověk může fyzicky a psychicky zajít. Vezme třeba tři lidi na ledovec na Dachstein, kde jsou čtyři dny a učí se různé věci. Jaroslav Pavlíček si pak na základě tohohle kurzu vybírá lidi, se kterými posádku na Antarktidě zaplňuje. Což já jsem nechtěla, já jsem se s ním chtěla jenomseznámit, protože mě zajímal jako člověk – možná spolu budeme něco točit.

Proč jste se na takový kurz ale přihlásila?
Je to pro mě výzva v tom, že si člověk řekne, že to jde. Naučila jsem se tam, že člověk využívá velmi málo ze svých psychických a fyzických schopností, že jedeme pořád na pěti- až desetiprocentní režim. Zjistila jsem, že s téměř nulovými prostředky se
dokážu pohybovat v přírodě, vím, že sama dokážu udělat záhrab ve sněhu, že jsem schopná dva dny nejíst a ujít denně čtyřicet kilometrů s batohem na zádech, zjistila jsem sama o sobě, jakým způsobem se dokážu psychicky srovnat s kritickými situacemi, kdy jsem fyzicky oslabená. A tohle učení se sama o sobě je pro mě hrozně důležité.

K čemu?
Je dobré zjistit, že na to mám. A navíc nevíme, co se tu jednou může stát. Já jsem přesvědčená – možná trochu paranoidně –, že se nemůžeme mít pořád jenom takhle dobře, že to takhle nemůže vydržet.

Vy jste absolvovala i vojenský výcvik pro filmaře…
To bylo ještě na FAMU ve vojenském prostoru v Boleticích. Pořádal to jeden náš učitel a jmenovalo se to Kurz dokumentární režie v extrémních podmínkách, kdy nám simulovali válečné podmínky v Kosovu, ve kterých jsme museli něco natočit, sestříhat a odeslat.
Prostě jsem bivakovali v lese v prosinci. V noci nás třeba přepadli, hodili nám pytle přes hlavu, odvezli nás někam pryč a my jsme se museli v noci zorientovat a dojít zpátky do tábora. A taky každé družstvo muselo zabít králíka, stáhnout ho a sníst. Jenže já jsem ty králíky odnesla a schovala do lesa.

Takže jste selhala?
Nakonec ne, protože jsem si sehnala vojáka, který ho zabil za mě. Kdybych byla opravdu v Kosovu a měla bych hlad, asi bych ho i snědla, ale jinak si myslím, že zabíjet zvířata je nemorální.

Proč je nemorální zabíjet králíky?
Vždyť maso dneska nejí kdekdo. Já bez masa normálně funguju, sportuju, chodím po horách,pracuju a maso mi nechybí. Já to prostě nepotřebuju a přijde mi zbytečné, aby kvůli mně umírala nějaká zvířata, ale zároveň to nechci nikomu vnucovat, je to každého věc. Vůbec si myslím, že střídmost je záslužná vlastnost.

Uvažujete i o filmu na téma hrdinství – co pro vás znamená být hrdina?
Nevím, možná proto si chci zkusit vstoupit do té mise. Protože mě zajímá, jestli dnešnímu člověku doba nabízí prostor k tomu, aby se vůbec někdy mohl zachovat hrdinsky. Za války mohl být člověk v odboji, za komunismu v disentu, dnes je všechno pohodlné a hrdinou se člověk nemůže stát mimoděk, ale musí si to aktivně hledat – odjet na misi do Konga nebo do Sierry Leone. To je pro mě zajímavé téma – kdo je pro dnešního člověka hrdina. Možná je to prostě ten, kdo se dokáže vzdát svého pohodlí a opravdu se chce věnovat něčemu, co nepomáhá ani tak jemu, ale někomu druhému.

Jenže nepřibývá hrdinů, kteří se angažují globálně po světě, zatímco zájem o lokální hrdinství jako by mizel? Neutíkáte tím od sebe?
Myslím, že ne. U nás prostě ty problémy nejsou tak palčivé. Navíc, já už jsem se ty lokální problémy snažila pojmenovat ve filmu Kupředu levá, kupředu pravá a jinde a chci se posunout někam dál. Tady prostě nežijeme v problémech, které se týkají života a smrti. Zároveň si ale myslím, že hrdinství se nemusí posuzovat jen z hlediska zachráněných životů. Hrdinou může být i člověk, který každý den dává dobrý příklad svým jednáním a názory. A to může dělat i doma třeba v Kobylisích. Kdyby za mnou teď přišel severokorejský uprchlík a řekl mi: Super film, to se vám povedlo a bylo by skvělé, kdyby ho vidělo co nejvíc lidí, tak budu úplně na vrcholu blaha. To by mi udělalo mnohem větší radost než osmdesát procent v hodnocení od nějakého recenzenta.

Tour guidelines