

| Do kin vstoupil celovečerní dokument Vítejte v KLDR! |
|
There are no translations available. 28. 2. 2009, Jana Podskalská, Táborský deník Tento týden vstoupil do kin další projekt, který budí pozornost. Dokumentaristka Linda Jablonská natočila v produkci Negativu (a HBO) film Vítejte v KLDR!. Společně se skupinou českých turistů a kameramanem Davidem Cysařem se vypravila do Severní Korey a přivezla zpět nevšední filmový pohled na život tamních lidí. Přestože by se mohlo zdát, že jako turistka neměla moc šancí udělat objektivní záznam korejského způsobu života, díky jednoduchému klíči nakonec dokument zajímavě funguje. Režisérka využila natočené obrázky z dostupné reality (ulice a náměstí Pchjongjangu, obří sochy a podobizny Kim-Ir-Sena, venkovská políčka) - ty jsou ale často výmluvnější než jakýkoli komentář. V kombinaci s konfrontací názorů různých věkových skupin v českém zájezdu se jí daří kouzlo nechtěného - poznámky starších vyvolávají úsměv i úzkost ("to představení bylo krásné, dojalo mě!" - "to bylo příšerně neživé, je mi z toho zle...") Jakkoli se film odehrává v nepříliš veselém prostředí, některé neplánované momenty a korejské aranžmá programu vzbuzují pobavení (přenášení šutrů ze silnice, aby mohl autobus pokračovat v cestě, napájení skupiny moravskou slivovicí...). Zděšení nad stavem společnosti ("ta země stojí na místě!") a povinné klanění se Velkému Vůdci u monumentální sochy v parku střídá Jablonská s kuriózními okamžiky - například v čítárně místní knihovny, kde průvodci pouští do sluchátek připravené české lidovky nebo když český turista zapne v hotelovém pokoji televizi a marně přepíná z kanálu na kanál - na všech běží pořád jeden jediný... Navzdory krátkému času a omezeným podmínkám se autorce podařilo do filmu propašovat (místy i příjemně odlehčenou formou) klíčový pocit - sklíčenosti, lítosti nad lidmi, kteří "hrají" své spokojené role v totalitním skleníku, ale i propasti mezi českými generačními názory starších a mladých. A také zamyšlení nad tím, proč vůbec máme potřebu podobná místa navštěvovat. A jak je dobře, že si dnes v parku u sochy Boženy Němcové sedneme volně na lavičku a nemusíme se klanět komunistickým kamenným modlám. JANA PODSKALSKÁ |