O filmu

Pokyny k zájezdu:

§ 1

Je zakázáno dovážet: mobilní telefony, přístroje GPS, teleobjektivy větší než 150 mm, videokamery
§ 2

Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno.
§ 3

Není možné vzdálit se samostatně od skupiny.
§ 4

Hotelové pokoje mohou být odposlouchávány.
§ 5

Za naši skupinu budou mít zodpověnost tři místní průvodci.
§6

Někteří z přidělených průvodců mohou rozumět česky.
§ 7

Průvodci jsou jedinými Severokorejci, se kterými přijde turista do přímého kontaktu.
§ 8

Průvodci jsou jedinými Severokorejci, se kterými přijde turista do přímého kontaktu.
§ 9

Pokud průvodce naznačí, že není vhodné se na nějakém místě zdržovat, je třeba to respektovat.
§ 10

Průvodce nese za chování turisty odpovědnost před vyššími orgány.
§ 11

Jakýkoliv projev kritiky nebo neúcty vůči Velkému vůdci může být trestně postihován. Trest ovšem dopadá primárně na průvodce, nikoliv na turistu.

O filmu

Jedna z českých cestovních kanceláří nabízí ve svém katalogu „cestu do neznáma“, poznávací zájezd do Severní Koreje. Letos na jaře to bylo podruhé od roku 1989, kdy do KLDR vstoupila obyčejná česká turistická skupina. My jsme byli její součástí.
V dokumentárním filmu sledujeme skupinu sedmadvaceti českých turistů, kteří se rozhodli utratit cca šedesát tisíc korun za poznávací zájezd do země, která pěstuje nevídaný kult osobnosti, kde lidé umírají v koncentračních táborech a která neskrývá vývoj jaderných zbraní. Kde je, pod důkladným dohledem přiřazených „průvodců“, cizincům umožněn pohled na pečlivě připravenou iluzi.
Šestidenní intenzivní program se skládá z návštěv nejrůznějších „atrakcí“ poskytovaných místní státní turistickou kanceláří. Turisté stráví několik dní v hlavním městě a přilehlých oblastech, navštíví například Dům pionýrů, demilitarizovanou zónu na hranici s Jižní Koreou nebo Muzeum armády.
Na první pohled je KLDR jako turistická destinace poněkud neobvyklá, do země se ročně podívá jen několik tisíc cizinců z Evropy a cestu je možné uskutečnit pouze v organizované skupině s pevným programem a přísným režimem. Všichni cestovatelé musí přistoupit na fakt, že je po dobu zájezdu omezena jejich svoboda, už v Pekingu odevzdají mobilní telefon, do země je zakázáno vozit přístroje GPS nebo „závadné“ tiskoviny. Turistický program je pod neustálým dohledem, nikdo ze skupiny nemůže „neorganizovaně“ opustit hotel, nikdo se nesmí vzdálit od hromadné prohlídky a vydat se na průzkum na vlastní pěst či dokonce oslovit nějakého „normálního“ Severokorejce. V průběhu cesty se několikrát klaníme vůdcovým sochám, posloucháme výklad o americkém imperialistickém zlu a s nutnou dávkou ironie se obdivujeme monumentální stalinistické architektuře. Ačkoliv (anebo právě proto), že je o nás postaráno jako o vládní delegaci, někteří z nás přijímají tyto aspekty rozpačitě a s pochybnostmi o vlastní morální zodpovědnosti. Je nám jasné, že zemi nemůžeme za necelý týden v žádném případě „poznat“, vidíme pouze to, co Severokorejci chtějí, aby bylo navštíveno, viděno a fotografováno. Čeští turisté a spolu s nimi i náš štáb se stávají součástí propracovaného systému, severokorejský režim totiž turisty potřebuje i pro svou vlastní propagandu.

Kdo a proč se tedy na takovou dovolenou vydá? Skupina lidí, kteří se poprvé shledají na letišti Praha Ruzyně, se ocitá ve zcela netradiční situaci, osobní volno v podstatě neexistuje, vše se řeší hromadně a organizovaně. Vznikají přátelství i antipatie, mezi členy zájezdu se šíří paranoia, nejrůznější konspirační teorie i láhve slivovice. Ti starší se dělí o své zážitky s totalitním režimem u nás, o něco mladší vzpomínají v Domě pionýrů na dětství, je s námi ale i několik těch, kteří se narodili už ve svobodném a demokratickém Československu. Každý z nás touží poodhalit něco z tajemné země, různé profese, věk i sociální vrstvy našich spolucestovatelů nabízí zajímavé interpretace viděného.
Severokorejský systém navíc nápadně připomíná naši vlastní minulost. Všude přítomná organizovanost, architektonická monumentalita státních institucí, české tramvaje, bezvýrazná šeď paneláků, nejistota v očích kolemjdoucích. Jaké emoce tyto asociace u našich cestovatelů probouzejí? Je to soucit, nostalgie nebo naopak pocit štěstí, že „tohle už mají za sebou“? Jak se český člověk, po osmnácti letech navyklý svobodě a demokracii, vyrovnává s nařízeními a restrikcemi totalitního systému?
Ve filmu se zaměřujeme na několik konkrétních členů naší turistické skupiny. Ještě před cestou zkoumáme jejich důvody k absolvování netradiční dovolené, v průběhu zájezdu pak konfrontujeme jejich očekávání se severokorejskou realitou a spolu s nimi se zamýšlíme nad smyslem podobných cest a cestování vůbec. Je pro naše cestovatele tento zájezd výzvou, adrenalinovým dobrodružstvím nebo jen neobvyklým způsobem utrácení peněz? Nakolik je pro některé z turistů Severní Korea pouze jednou ze zemí, kde prostě ještě nebyli? Postupně odhalujeme vliv celé situace na vnitřní prožitky našich turistů, sledujeme, jak se v průběhu cesty jejich názory vyvíjí nebo mění. Komentáře, poznámky a postřehy našich cestovatelů jsou doplněny o jejich vlastní fotografické a video nahrávky.
Dokumentární film Vítejte v KLDR! je road movie po zemi, která je hrozbou pro bezpečnost celého světa, kde vlastní názor je zločin a jejíž pravá podstata zůstává zbytku světa utajena. Kam se vydá skupina Čechů, kteří tímto způsobem hledají dobrodružství, odreagovaní, zábavu nebo poznání- Severní Koreje i sama sebe.